Barbara Lorenzová
24. 10. 2018 14:18
Zdroj: archiv
Jen jenom o osm let mladší než naše republika. Bylo jí třináct, když začala druhá světová válka. Jak vzpomíná na život za první republiky česko-rakouská herečka Zdenka Procházková.
Jak vzpomínáte na život za první republiky?
Málokdo si uvědomuje, že první republika trvala jenom dvacet let. Potom už přišli Němci, kteří nám nejdřív vzali Sudety, poté byla válka, v té době mi bylo třináct let. Ale co bylo pro dobu první republiky příznačné, bylo nadšení. Lidé byli veselí, měli se rádi, povídali si mezi sebou, zpívali a oslavovali pana prezidenta Masaryka. Všude panovala přátelská atmosféra, i ve školách, kde jsme se zpívali o tatíčkovi Masarykovi. Takže podle mě i mých rodičů, kteří tu dobu samozřejmě zažili, můžu říct, že to všechno bylo daleko veselejší a na začátku první republiky to vypadalo velice slibně.
Co říkáte na módu, která se v době vašeho mládí nosila?
Móda se hodně vrací, takže když si i dnes vezmete nějakou věc, která se nosila dřív, všichni vás obdivují. Já sama jsem věnovala Národnímu muzeu spoustu šatů z pozdější doby. Třeba kostým, který mi šil kníže nebo šaty od maminky, na které když se teď podíváte, tak by se daly nosit i dnes. Čistý satén, byla to nádhera.
Jak se lidé tehdy bavili?
Asi jako dnes, tak i dříve se společnost dělila na více částí. Intelektuální část se stýkala dohromady, pak tu byla umělecká část. Svůj k svému, jak se říká.
Jak se tenkrát mladí lidé seznamovali?
Seznamky, jako jsou teď, v té době nebyly. Když už se někdo chtěl seznámit přes inzerát, většinou to byli lidé z nižší společenské vrstvy, kteří neměli moc jiných možností, jak se seznámit. My jsme se hodně seznamovali na Václavském náměstí mezi Jindřišskou a Můstkem, tam bylo korzo, kterému se říkalo „Trafalgar“. Když chtěl někdo někoho známého potkat nebo se seznámit, chodil právě tam. Bylo tam spoustu studentů, tehdy se jim říkalo potápky. Byla to taková móda, že kluci nosili dlouhé vlasy, ale vzadu navlněné do tzv. ruliček a potápky proto, že se tehdy hodně swingovalo a čím níž se v tom tanci člověk dostal, tím byl lepší a vypadalo to, jako by se potápěl. To byla doba, kdy hrál ještě Dvorský (R. A. Dvorský, pozn. red.) v Lucerně odpolední čaje.
Dříve takřka všichni včetně žen kouřili. Jak to bylo v té době s tvrdšími drogami?
V té době žádné drogy nebyly zakázané a ono to trochu patřilo i k bontonu. Za dob Huga Haase nebylo neobvyklé, že si někteří „šňupli“ kokain. Nepamatuju si, že by se to dříve řešilo jako něco nepřípustného. Patřilo to tak trochu k životu, stejně jako cigareta. Vůbec se neřešilo, jestli je kouření škodlivé. Když si člověk vzal cigaretu, hned byl za dámu.
Jak váš život ovlivnila válka, bylo vám něco odepřeno, zakázáno?
Kdo to nezažil, neumí si to představit. Zákazy už byly jen v tom, že se nemohlo večer v Praze svítit, okna byly zatemněná, Praha černá. Potom, co se zavřely vysoké školy a po Heydrichiádě se děly věci, které si nikdo neumí představit. Před vámi ležely noviny a na první stránce malinkým písmem bylo napsáno jedno jméno za druhým, obětí, které byly zastřeleny za schvalování atentátu na Heydricha. Byly to většinou študáci, stovky mladých lidí, kteří přišli o život, a to v člověku samozřejmě zanechalo stopy do dnešního dne.
Fotogalerie
