Close search

Tanec o život aneb Jak odpadnout mezi posledními a konečně se najíst

Library of Congress Zdroj: Library of Congress

Před sto lety představovaly taneční maratony nejen způsob, jak zjistit, který pár je lepší, ale také jednu z mála možností, jak se dostat k jídlu.

Dvacátá léta minulého století přinesla do tanečního světa maratony, na nichž šlo v konečném důsledku hlavně o vytrvalost, protože po dlouhých hodinách na parketu už technika nehrála až tak moc roli.

Důležité bylo udržet se na parketu alespoň 45 minut z hodiny, umět usnout na povel a nic si nedělat z toho, že se vše odehrává před sálem plným diváků.

Do posledního dechu

Původně šlo o soutěž, kde páry nejen předváděly své pohyby, ale také vytrvalost. Často se jednalo o vyčerpávající a doslova zničující záležitost, kdy tanečníci zůstali v pohybu několik dní jen proto, aby mohli vyhrát hlavní cenu. Tou byla vedle věhlasu také finanční odměna.

Aby tanečníci vydrželi co nejdéle, oprostili se často od extravagance nebo divokých kousků a kvůli zachování posledních zbytků energie předváděli jenom jednoduché pohyby paží a boků. Posouvali hranice výdrže pořád dál, někdy to trvalo i víc jak týden.

V konečném důsledku šlo o mírně morbidní šou, na kterou se nechodilo ani tak sledovat výkony tanečníků, ale čekat, kdy někdo od vyčerpání odpadne a zhroutí se. A za 25 centů mohl divák zůstat v sále jak dlouho chtěl.

Poslední jídlo

To ale ještě nebylo nic v porovnání s nastupující dekádou. Krach na newyorské burze odstartoval 24. října 1929 propady snad ve všech oblastech. To, co následovalo, se jmenuje Velká krize právem. Miliony lidí přišly o práci a hlad zasáhl ještě větší počty. Tanečníci na maratonech dostali další motivaci, aby se udrželi na nohou – jídlo.

Jedno z pravidel soutěží totiž spočívalo v tom, že účastníci měli dvanáctkrát denně nárok na občerstvení, obvykle na parketu, ale důležité bylo, že dostali najíst v době, kdy velká část národa opravdu strádala.

Protože pořadatelé měli příjem ze vstupného, snažili se přilákat co nejvíc diváků. Najímali lidi, kteří se vetřeli mezi soutěžící a tančili doslova jako o život. Předvedli šou na parketu, pak od vyčerpání odpadli a diváci měli o čem mluvit. Také se vytvářely doprovodné příběhy k tanečníkům, aby byl důvod sledovat maraton od začátku až do konce. Tato manipulace je v jistém ohledu předchůdcem televizních reality šou.

V dobách největší slávy zaměstnávaly taneční maratony na 20 000 lidí, od promoterů, porotců až po soutěžící a zdravotníky. Organizátoři pumpovali peníze za reklamu do médií, platili pronájmy a sponzoři díky nim upozorňovali na svůj byznys. Někteří dávali soutěžícím peníze za to, že měli na oblečení jejich reklamu.

Válka na parketu

Podle historiků se walkathon, jak jej promotéři přezdívali, objevil minimálně jednou v každém větším americkém městě. Pak se ale často museli přesouvat dál. Taneční maratony, respektive jejich tlak na to, aby účastníci vydrželi na parketu co nejdéle, se totiž časem staly terčem pozornosti ochránců lidských práv. Prý vadily i představitelům filmových studií, protože lákaly diváky k jiné formě zábavy.

Mnohá města je zakazovala, jejich představitelé považovali maratony za znepokojující až odporné. Třeba v Seattlu bylo vydáno nařízení zakazující taneční maratony už 5. září 1928. Radní k tomu přistoupili poté, co se jedna žena pokusila o sebevraždu, když po 19 dnů trvajícím maratonu skončila jenom na páté příčce.

Největší ránu jim ale v roce 1941 zasadil útok na Pearl Harbor. Amerika vstupuje do války a ženy přišly o taneční partnery. Musely se také víc věnovat domácnostem, nebo práci v továrnách, kterou si vyžádal strýček Sam a jeho válečná mašinerie. Na tanec, i když pro mnoho lidí dlouho představoval jediný zdroj jídla, se muselo na nějakou dobu zapomenout.

Na to, jak vypadaly vyčerpávající taneční maratony, se můžete podívat do GALERIE:

Zdroje: thevintagenews.com, historylink.org

 

Nejčtenější články

Zavří­t reklamu