Imrich Rešeta
04. 12. 2020 18:19
Zdroj: Wikimedia Commons/N T Stobbs, CC BY-SA/Beata May, CC BY-SA
Londýn se 5. prosince 1952 ponořil do smrtícího smogu, který změnil nejen ovzduší, ale také viditelnost. Lidé nechávali auta stát na ulicích a dál šli pěšky, byť si sotva viděli na nohy.
Mnohé napovídá i fakt, že samotné slovo smog pochází z Anglie, vzniklo složením dvou slov smoke (kouř) a fog (mlha). Fenomén londýnské mlhy nebyl ničím novým. Pro jeho hustý a žlutý vzhled dostala také název hrachová polévka a ještě do 19. století byla charakteristickým znakem města.
Smrtící daň za úspěch
Znečištění ovzduší kvůli spalování uhlí bylo velkým problémem Londýna již ve 13. století a rozrůstáním města se situace jen zhoršovala. Stížnosti na kouř a znečištění dosáhly vrcholu v 16. století, kdy byla za vlády krále Jakuba I. přijata ne příliš účinná legislativa omezující spalování uhlí. Svůj díl pak přidala rychle rostoucí industrializace, která nastoupila koncem 17. století.
Londýnské mlhy mohly trvat týden a ještě na počátku 19. století se na náhrobcích objevovala jako příčina úmrtí souvislost s mlhou. Jenže možnost zatopit si doma uhlím a nemít problém najít pracovní místo díky industrializaci převážila i zhoršení zdraví obyvatel metropole.
I když se ve 20. století londýnské ovzduší trochu zlepšovalo, protože firmy přesouvaly výrobu mimo město, nebylo všem temným dnům konec. V roce 1952 se totiž objevil Velký smog, který pokrýval Londýn pět dnů, od 5. do 9. prosince. Způsobila ho kombinace průmyslového znečištění a povětrnostních podmínek, respektive vysokého tlaku. Kouř a mlhy město téměř zastavily a měly za následek tisíce úmrtí.
Venku jde o život
Může za to inverze, co je jev, kdy teplota vzduchu s přibývající výškou klesá. Studený vzduch se drží dolů a emise z továren a krbů se nemohly rozplynout v atmosféře a zůstaly uvězněny v ulicích. Výsledkem byla nejhorší mlha v historii města a možná i Evropy. V některých částech Londýna si prý chodci neviděli na vlastní nohy a ztráceli i obvyklé orientační body jako třeba Nelsonův sloup na Trafalgarském náměstí. Na úvodní fotografii ho lze vidět v období Velkého smogu a pak za jasného a čistého dne.
Obyvatelům dával zabrat také nesnesitelný puch připomínající zkažená vejce. Kromě metra byla doprava přísně omezena, lidé raději nechávali auta stát na ulicích a dál šli pěšky. Vodiči s baterkami kráčeli před ikonickými londýnskými dvoupatrovými autobusy a naváděli kolegy za volantem. Paradoxně tyto dieselové autobusy přispěly ke zhoršení situace, protože předtím městem jezdily tramvaje. Chodci tápali po ulicích a snažili se neklouzat po mastném černém bahně, které pokrývalo chodníky. Londýňané po návratu domů stejně připomínali těžaře uhlí, měli černé tváře a oblečení. A účinky smogu se neomezovaly pouze na lidi: ptáci, ztracení v mlze, vráželi do budov, ve velkém hynula domácí a hospodářská zvířata.
Londýn má problém
Mlha se zvedla 9. prosince, ale její závažnost vyšla najevo až o několik týdnů později, když byly zveřejněny alarmující údaje - počet úmrtí v souvislosti se smogem dosáhl cifry 4 000. Odhaduje se však, že i kvůli dlouhodobým účinkům tohoto jevu se nakonec číslo zastavilo až na neuvěřitelných 12 000.
To přimělo k akci také vládu a o čtyři roky později přijala Zákon o čistém ovzduší, který stanovuje třeba nekuřácké oblasti v rámci města a omezuje spalování uhlí v krbech i průmyslových pecích. Majitelé domů pak dostávali i granty, které jim umožnily přejít na jiné zdroje vytápění, jako je třeba zemní plyn nebo elektřina.
Přechod na ekologičtější zdroje trval roky a během této doby se pravidelně vyskytovaly smrtící mlhy, byť už ne tak hrozivé. V roce 1962 si jedna vyžádala jen 750 životů.
Zdroje: britannica.com, history.com
