Close search

Pět kilo benzínu prosím. Proměny čerpacích stanic v čase

archiv Benzina

Pojďme se podívat, jak se česká Benzina a čerpací stanice obecně proměňovaly v čase již od jejich prvních krůčků na začátku 20. století.

Na přelomu 19. a 20. století nabral rozvoj automobilismu nečekaných obrátek, proto se začalo řešit, kde si motoristé budou moci doplnit palivo do svých strojů. V roce 1904 se v Praze konala ustavující valná hromada Českého klubu motocyklistů. Během schůze byl odhlasován návrh na zřízení „stanic klubu“, které by členům sloužily k doplnění paliva a odpočinku po náročné jízdě. Ještě téhož roku zahájilo prodej paliva sedmnáct vybraných hoteliérů, hokynářů, drogistů a lékárníků z okresních měst. Tito obchodníci odebírali benzin ve skleněných 35 litrových demižonech. Jejich zásobování se ujala kolínská rafinerie. Současně také vznikla mapa, na níž byli všichni smluvní prodejci pohonných hmot vyznačeni.

Benzin se původně neprodával na litry, ale na kilogramy. Členové klubu ho pořídili za jednotnou cenu 40 haléřů, ostatní pak zaplatili o něco více. Benzin byl dostupný v 10 litrových demižonech anebo ho úslužný hokynář načerpal přímo u stanice. Po čase nepraktické demižony nahradily 180 litrové sudy, které už byly opatřeny ručními pumpami. Obsluha motoristů se tak výrazně zefektivnila.

Ani v období mezi válkami se spotřeba pohonných hmot nezmenšila. Těsně před druhou světovou válkou bylo na území Československa evidováno na 5 800 provozoven výdeje pohonných hmot a konkurenční boj tak nabíral na intenzitě. Skladba čerpacích stanic byla už od 20. let pestrá. Jedny z nejsilnějších sítí vlastnily společnosti Apollo Nafta a Pragolea, která fungovala pod správou České akciové společnosti pro rafinování petroleje v Kolíně.

V Čechách existovalo spousta firem, které provozovala síť čerpacích stanic, například firma Jakl a Štěřík, Chemická továrna Aloise Breye a v Praze a okolí motoristům dodávaly benzín Holanovy stanice značky Vehol nebo čerpadla Jas. Na Moravě potom k hlavním prodejcům patřil Excelsior se sídlem v Jihlavě nebo olejářská společnost Avion. Svojí čerpací stanici měla i společnost Baťa. Ze zahraničních společností se prosadila Standard Oil Company dnes známá pod názvem Esso.

I když byl zájem o PH v 50. letech enormní, rozvoj sítě čerpacích stanic zaostával. Více než třetina provozoven zůstávala v rukou živnostníků. Modernizace se naplno mohla rozběhnout až na přelomu 50. a 60. let. Tehdy byly miniaturní kiosky, které sloužily personálu při nepřízni počasí, postupně nahrazovány většími a komfortnějšími plechovými buňkami. Na začátku 50. let se objevuje značka Benzina, a to jako název pro zásobovací závod Roudnice. Na přelomu 70. a 80. let nabyla Benzina velikosti koncernového podniku, který spravoval 52 distribučních skladů a 774 veřejných čerpacích stanic.

V 60. a 70. letech došlo k dalšímu rozvoji produktovodní přepravy a budování navazujících skladovacích prostor. Zásobování jižní Moravy v roce 1972 významně zlepšil nový střelický velkosklad nedaleko Brna, který vznikl tři roky po skladu v Kloboukách. Škála produktů nabízených Benzinou zahrnovala v té době více než 20 skupin olejů, plastických maziv a tuků. Kromě automobilových benzinů distribuovala i motorovou naftu pro letní a zimní období, letecký kerosin, několik druhů technického benzinu nebo třeba petrolej na svícení.

Důležitým mezníkem se stal rok 1988 – tehdy totiž Benzina uvedla na trh první bezolovnatý benzin BA 95 Natural. Během deseti let 95oktanový Natural a 91oktanový Normal tvořily v síti Benziny šedesát procent prodeje pohonných hmot. Dnes už jsou u většiny čerpacích stanic Benzina plus moderní mycí linky. Menší provozovny jsou vybaveny boxy pro ruční mytí, ty větší disponují portálovými nebo tunelovými myčkami. Snad u všech čerpacích stanic najdete bistro, restauraci s personálem nebo alespoň část, kde si můžete dát kávu a něco k jídlu. Dnešní benzínky slouží tedy nejen k doplnění paliva, ale jsou také příjemným místem pro odpočinek.

Nejčtenější články