Close search

Muž, který umí nazpaměť jízdní řády. Rozhovor s klavíristou Ivanem Klánským

Archiv Ivana Klánského

Profesor Ivan Klánský (71) je patrně nejuznávanějším českým klavíristou současnosti. Nejen díky své jedinečné hře, ale i díky pedagogické činnosti. A také proto, že má fenomenální paměť na jízdní a letové řády a schopnost nacházet nejvýhodnější spojení po celém světě. "Mám takovou cestovní kancelář pro hudebníky," usmívá se.

Klavírista Ivan Klánský patří mezi největší osobnosti české vážné hudební scény. Milovníky klasiky fascinuje interpretacemi Chopina. Laiky zase tím, že se naučil nazpaměť telefonní seznam či jízdní řády vlaků. „Hudba je spíše emotivní a fantazijní, racionalitu a řád mi nahrazují jízdní řády,“ říká.

Má pět synů a jednu dceru, kteří jsou rovněž hudebníky. Když Ivan Klánský loni v květnu slavil sedmdesátiny, mimo jiné velkým koncertem v Rudolfinu, byl to mimořádný hudební zážitek, velká oslava narozenin. Na jednom pódiu stál on, jeho čtyři synové a dcera. Webu Extralife.cz poskytl Ivan Klánský rozhovor…

Kdo vás přivedl k hudbě?

„Vyrůstal jsem v rodině, kde paradoxně nikdo nebyl hudebníkem. Zřejmě jsem jako malé dítě hodně zpíval, rád jsem poslouchal gramofonové desky a rodiče tudíž došli k závěru, že mám hudební vlohy. V té době jsme zdědili starý klavír, který jsme umístili v mém pokoji a já na něj hrál. V šesti letech mě rodiče dali k paní učitelce, která mě začala učit na klavír.“

V kolika letech jste zaznamenal první úspěch?

„V osmi letech jsem vyhrál menší soutěže, ale tehdy to nevypadalo, že bych byl nějak výjimečný talent. A protože jsem i hudbu skládal, uvažoval jsem, že bych mohl být i hudební skladatel, ale nakonec se to obrátilo čistě ke klavírnímu řemeslu. Takže od takových deseti, jedenácti let mi bylo jasné, že klavír bude moje řemeslo.“

Jak jste si užíval studentská léta?

„Měl jsem strašně moc koníčků. Kromě šachů jsem po osmnáctinách začal jezdit automobilové závody. Za nás se tomu říkalo mototuristické soutěže, které patřily pod Svazarm. Dalším koníčkem byla čísla. Cokoliv, co bylo nějak spojené s numerikou, mě strašně zajímalo.“

Učil jste se nazpaměť čísla tramvají, později to byl telefonní seznam, vlakové jízdní řády a letecké spoje. To je dost neobvyklý koníček.

„Dnes už se neučím zpaměti všechny, protože oproti tehdejší době je těch leteckých spojů třeba jen z Prahy několikanásobně více. Ale musím říct, že mi toto hobby pomáhá v mé profesi, protože jako koncertní klavírista poměrně dost cestuji. Tohle mi pomůže dostat se z bodu A do bodu B pokud možno co nejrychleji, co nejlevněji a co nejpohodlněji.“

Po skončení studia jste jako mladý nadějný muzikant měl možnost cestovat víc, než bylo běžné. Jak jste toho využil?

„Nebylo to tak časté. Nebyl jsem mezi oblíbenci tehdejšího režimu, nicméně na rozdíl od mých spoluobčanů mě pustili tu a tam dokonce i do západního světa, když jsem tam měl slíbený nějaký koncert. Bylo to také proto, že tenkrát jsem musel státu odevzdat velkou část honoráře.“

Získal jste mnoho ocenění. Kterého si vážíte nejvíce?

„To je velmi těžké říct, protože jako mladý jsem získával ocenění hlavně na soutěžích. Mladí lidé jezdí na tyhle interpretační soutěže, aby se dostali do povědomí různých manažerů. Toto období končí někdy kolem třicátého roku života. Ve stáří mě velmi potěšila například cena Antonína Dvořáka, kterou jsem dostal k sedmdesátým narozeninám. Když pak shrnu celý život, největší úspěch je, že lidé stále chodí na mé koncerty, že je stále zajímá moje hudba, že jsou vyprodané sály. Dále si velmi cením toho, že studenti se ke mě stále hlásí do třídy. To je jistota, že jsem vlastně tuto profesi nedělal zbytečně.“

Přezdívá se vám „Chopinista“. Čím vás tento skladatel zaujal?

„Je to jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů, ale samozřejmě nechci tvrdit, že hraji jen Chopina. Ta přezdívka možná vznikla díky tomu, že jsem se jako první Čech dostal do nejužšího finále největší klavírní soutěže ve Varšavě. Kdybych to chtěl srovnat se sportem, tak je to vlastně taková olympiáda. A taky proto, že toho Chopina hraji často a rád ho učím.“

Změnila vám tato soutěž vaši dosavadní kariéru?

„Určitě, protože je to opravdu jedna z největších a nejprestižnějších soutěží. Po ní přicházely nabídky na koncerty ve větší míře, ale bylo to samozřejmě zase vyváženo v tom špatném slova smyslu – problémy s výjezdem byly velké a zahraniční státy o lidi z východního bloku moc nestály. Věděly, že ta administrativní část výjezdu je tak složitá a riskantní, a nikdy nebylo jisté, zda to nakonec vyjde, takže se jim vyplatilo pozvat radši někoho ze západních zemí. Ale samozřejmě v rámci tehdejšího Československa, Polska a NDR jsem najednou začal jezdit hodně, protože jsem byl ten „finalista Varšavy„.“

Je těžké se v dnešní době v klasické hudbě prosadit?

„Je to podstatně těžší. Dnes je desetinásobná konkurence, a to zejména z Asie – Japonsko, Čína, Korea. Jsou to nesmírně pilní a pracovití umělci, my v Evropě se s nimi vůbec nemůžeme srovnávat. Už to není jako před dvaceti lety, kdy všichni ti Japonci a Korejci hráli velmi dobře technicky, ale říkalo se, že to nemá tu evropskou duši. Dnes, když sedím v nějaké porotě a vidím, že Asiaté Chopina nebo Beethovena hrají s daleko větším citem než Evropané, tak mě to svým způsobem moc netěší.“

Nemáte pocit, že se u nás klasické hudbě nedává tolik prostoru?

„Celá naše euroatlantická civilizace je trošku více nasměrovaná na zábavu a na věci lehčích forem, takže populární hudba má oproti té klasické větší prostor jak v médiích, tak i v celkovém měřítku. Právě v těch asijských zemích je to naopak. Tam, když přijdete do obchodního domu, slyšíte klasickou hudbu, kdežto v Evropě jen tu moderní. Máme sice média jako třeba rádio Klasik, ale je to menšina. K člověku, který se vážné hudbě vyloženě nevěnuje a nevyhledává ji, ta hudba sama nepřijde.“

Loni jste oslavil sedmdesátiny. Jak zvládáte ten neustálý kolotoč hraní a cestování a při čem si odpočinete?

„Nejvíce si odpočinu u moře ve Španělsku, které mám strašně rád. Když mám třeba tři volné dny a najdu levnou letenku do Barcelony nebo Málagy, tak toho využiji a užívám si vzduchu a takového toho vnitřního klidu, dobrého jídla a vína. Na nějaké dlouhé odpočívání ale nejsem. Nedovedu si třeba představit, že bych si vzal měsíc volna. To by se asi projevily všechny možné nemoci, které jsou v mém věku běžné, ale na které nemám čas myslet právě proto, že mám tolik cestování, koncertů, učení a povinností jako děkan fakulty. Člověk díky práci nemá čas myslet na svůj věk, a tudíž ho tak neprožívá.“

K 70. narozeninám jste měl v Rudolfinu koncert s pěti z vašich šesti dětí. Jste rád, že jdou ve vašich stopách?

„Musím říct, a to je moje rada pro budoucí rodiče, že mám šest dětí a všechny kupodivu zdědily hudební talent. Ten nejstarší snad možná dokonce úplně nejvíc, ale je to zároveň jediný syn, který tu hudbu nedělá. Možná právě proto, že jako nezkušený rodič jsem ho do té hudby hodně nutil. U dalších dětí už jsem si vzal poučení, že to nucení není dobrá věc, takže jsem jim naopak popisoval stinné stránky profese. Stinné v tom smyslu, že dnešní společnost klasickou hudbu tolik neoceňuje, takže pokud se chtějí dostat na nějaké vysoké, dobře placené posty, tak v tomto druhu hudby určitě ne. Zároveň je to profese, která nemá žádné završení, žádný konec. Nikdy tu skladbu nemůžete zahrát úplně dokonale, vždy se dá zahrát lépe. Není tam ten pocit toho dokončení práce. Plusem samozřejmě je, že člověk poznává zajímavé lidi a život není tak stereotypní. Takže toto vše jsem těm ostatním dětem vykládal, a přesto se všechny dobrovolně a rády na profesionální hudbu daly. Takže nejlepší rada je: Do ničeho nikoho nenutit.“

Na závěr se zeptám, jestli vás ještě letos můžeme v ČR vidět na pódiu?

„Určitě ano. Několik koncertů mám sám, něco z Guarneri triem, což je soubor, se kterým dlouhodobě hraji, ale konkrétně v Praze to bude až v roce 2020.“

PODÍVEJTE SE DO GALERIE NA SNÍMKY Z RODINNÉHO ALBA IVANA KLÁNSKÉHO:

Nejčtenější články