Close search

Materialisté jsou omezeni ve svém vnímání světa. Proč se bojí smrti?

pixabay Zdroj: pixabay

Otázka smyslu lidského života zaměstnává mysl člověka od té doby, co má právo nosit přídomek homo sapiens. Univerzálně platnou odpověď na ni však nenajdeme a dá se říci, že co lidská osobnost, to jiný přístup k jejímu řešení. Zcela odlišný přístup a řešení mají materialisticky založení jedinci a naopak ti, kteří si alespoň připouštějí existenci jiné reality mimo té, kterou vnímáme svými smysly.

Omezení materialistů

Hledání smyslu života materialisticky založeného člověka a ztotožnění s ním je velmi obtížné. To proto, že snad žádný psychicky zdravý člověk se nechce smířit s fenoménem smrti. I materialisté jsou věřící (věří tomu, že nic není). Ale jejich víra v neexistenci jiných rovin bytí, než jak je poznávají v průběhu svého života, je velice omezuje při hledání smysluplné a přijatelné odpovědi. Jejich pohled je nutně vymezen dvěma daty v životě, narozením a úmrtím. Tím prvním vše začíná a tím druhým nenávratně končí.

Pro ateisticky založeného člověka je velmi obtížné smířit se s tou jedinou jistotou, kterou má, tedy že dříve nebo později, ale zcela neodvratně opustí tento svět. Materialista, který prožívá šťastný nebo z jeho pohledu naplněný život se s ním přirozeně nechce loučit. Vědomí blížícího konce ho nutně musí stresovat a trápit. Jak se říká, svoje statky ani vztahy si s sebou do hrobu nevezme. Ti méně úspěšní a nešťastní musí naopak bojovat s pocitem, že nic nemá smysl, s tím, že svět je špatný, že spravedlnost neexistuje a k čemu vůbec to životní trápení je dobré.

Smysl života mohou tito lidé nalézat v hromadění majetku, v prožívání vztahů, v úspěšné práci, v koníčcích, v drogách, alkoholu apod. Všichni však bez rozdílu s vědomím, že všechno hezké i nehezké jednou definitivně skončí. A místo toho, aby s blížící se smrtí očekávali zrození do dalšího životního cyklu, zažívají stres a strach z odchodu.

Snadnější hledání idealistů

Zcela jiné výchozí podmínky při hledání smyslu života mají ti, kteří mají přesvědčení nebo alespoň víru v to, že smrtí nic nekončí, že smrt znamená pouze odchod lidského ducha do jiné smysly nevnímatelné reality. Zde je dobré rozlišovat jedince, kteří pro své přesvědčení potřebují příslušnost k nějaké církvi, v našich evropských podmínkách většinou křesťanské, a ty, co si jdou vlastní svobodnou cestou osobního poznání, víry a přesvědčení.

Církve slibují svým věřícím věčný život. Bohužel však nikoliv nezištně, nýbrž pouze za splnění jimi stanovených podmínek spásy lidské duše. Toto vyhovuje těm lidem, pro které je jednodušší přijmout pravdy a řešení otázek lidského života od druhých, od kněží, biskupů či velkých historických učitelů církví. Budu-li dodržovat to, co se ode mě požaduje, čeká mě život věčný.

Jsou-li požadavky církví na jednání svých věřících v souladu s všeobecně uznávanými hodnotami lidství a života, lze najít i smysl života. Pravdou je, že samotné církve často selhávají a spasení svých oveček pro ně není prvořadou záležitostí.

Ti, co sami poznávají

Asi nejdále mohou dojít ve svém hledání a vývoji ti, kteří si jdou svou vlastní cestou poznání, kteří se nesmíří s omezeným materialismem, ale ani s církvemi deklarovanými pravdami a dogmaty. Lidé, kteří se nebojí vnímat svět kolem sebe nejen svými pěti smysly, ale při získávání odpovědí dají i na své pocity, intuici, svědomí či fantazii. Tito lidé se nechtějí smířit s tradičními pohledy na lidský život.

Při svém hledání dojdou velmi často k přesvědčení, že život se pohybuje po spirále opakujících se vtělení a formování lidského ducha. Tento přístup, jakkoliv pro spoustu z nás těžko akceptovatelný, jim umožní získat jednoduché, logické a osvobozující odpovědi na všechny existenciální otázky, které zatěžují jejich mysl. Seznámí se s univerzálními zákony, které jsou věčné, neměnné a spravedlivé.

Díky nim mohou přijmout a pochopit skutečnosti, se kterými se setkávají a které jsou pro ostatní lidi absolutně nepřijatelné. Pokud se těmto lidem podaří navíc žít v souladu s nimi, jsou na nejlepší cestě k povznesení lidského ducha a osvobození své duše, buddhisticky řečeno k nirváně. Její dosažení nebo alespoň přiblížení je pro ně tím pravým smyslem života.

Nejčtenější články