Close search

Poslední afričtí otroci se do USA dostali nelegálně a kvůli sázce

Wikimedia Commons/Emma Langdon Roche, Public Domain Zdroj: Wikimedia Commons/Emma Langdon Roche, Public Domain

Padesát let poté, co nabyl účinnost zákaz dovozu otroků, vyrazila z pobřeží severní Afriky loď s názvem Clotilda, která vstoupila do historie jako poslední známý transport otroků do USA.

Prvního ledna 1808 začal v USA platit zákon, podle kterého byl dovoz otroků do země nelegální. Trvalo ale dalšího půl století, než došlo ke zrušení otroctví jako takového.

Sázka o 125 lidí

Na jaře 1860 vyrazil z Alabamy škuner Clotilda, 26 metrů dlouhá a 9 metrů široká loď, původně postavená pro obchod s dřevem. Patřila Timothymu Meaherovi, bohatému podnikatelovi, který vlastnil i přístavy, půdu a otroky.

Meaher se vsadil s dalším místním gentlemanem o několik tisíc dolarů, že se mu i přes zákaz povede přivézt otroky, udělá tak přímo po nosem úřadů a ujde trestu. Vyslal své muže s Clotildou k břehům severní Afriky, kde v království Dahomey (dnešní Benin) probíhala válka mezi kmeny a kořistilo se všechno, včetně lidí.

Šéf výpravy, kapitán William Foster, se v Dahomey setkal s místními představiteli, kteří ho zavedli do skladiště, v němž se tísnilo na čtyři tisíce otroků a on si jich měl vybrat 125. Vyplatil je v hotovosti – sto dolarů za jednoho. U naloďování ale Foster zpanikařil, protože se v přístavu objevily dvě cizí lodě, a tak na palubu vzal jenom 110 otroků. Zbytek ponechal jejich osudu.

Když se v červenci Clotilda vrátila do Alabamy, Foster ji ukrýval v zákoutích řek nebo bažinách a přesouval se v noci. Otroky si následně rozebrali lidé finančně zainteresováni na výpravě, třicítka připadla Meaherovi. Foster raději Clotildu zapálil a nechal potopit. I když se o dovozu otroků vědělo a federální vláda postavila Meahera před soud, nakonec byl osvobozen pro nedostatek důkazů. Zčásti prý za tím ale bylo i vypuknutí Občanské války.

Život bez návratu

V třicítce lidí, které si ponechal Meaher, byl i Cudjo Lewis (na úvodní fotce), původním jménem Kossula. Devatenáctiletý mladík se octl v novém prostředí, kde mu nikdo nerozuměl a ani on nemluvil jejich jazykem. Nevěděl, co má dělat a co ho čeká. Postupně se ale dozvídá, že probíhá válka, která má za cíl také osvobodit otroky.

Generál konfederace Robert E. Lee se v dubnu 1865 vzdává a tím padá poslední překážka ke zrušení otroctví i na jihu. Několik dnů na to míjí skupina unijních vojáků loď, na které pracoval Cudjo a několik dalších otroků. Vojáci jim řeknou velkou věc – jsou svobodní a můžou odejít. To měl Cudjo za sebou pět let tvrdé práce.

První cesta, teď už svobodných lidí, vedla za Meaherem. Požadavek, aby je odvezl zpátky do severní Afriky, odmítl a místo toho jim prodal pozemky, na kterých se mohli usadit. Tak vznikla komunita Africatown, která je dnes součástí alabamského města Mobile.

Poslední otrok má zpoždění

V roce 1931 vedla antropoložka Zora Neale Hurston tři měsíce unikátní rozhovor s Cudjo Lewisem, jedním z posledních přeživších z posledního transportu otroků do Severní Ameriky. Kniha Barracoon (lze přeložit jako Barák nebo Ohrada pro otroky), která z toho vzešla, ale na téměř devadesát let upadla do zapomnění.

Většího úspěchu se dočkala Hurstonové romanticky laděná fikce Their Eyes Were Watching God, jenž se v Severní Americe dostala do povinné četby. U nás, respektive v Československu, vyšla ve slovenském překladu v roce 1947 jako Ich oči vyzeraly Boha. Jde o příběh mladičké dívky, černošky, která se vdává z donucení.

Rozhovor s Cudjoem byl publikován až v roce 2018. A důvod téměř devadesátiletého zpoždění? Hurston přepsala jeho odpovědi přesně tak, jak mluvil. Ne úplně srozumitelným dialektem. A nabídky na vydání, které obsahovaly požadavek na úpravu do vstřícnější jazykové podoby, vždy odmítala.

Zdroje: vulture.com, history.com

Nejčtenější články

Zavří­t reklamu